Od neoklasicismu k secesi

Na přelomu osmnáctého a počátku dvacátého století se sicilská architektura proměnila v ulicích, divadlech i rezidencích. Neoklasicismus obrátil pozornost k proporcím a formám inspirovaným řeckým a římským uměním, zatímco baroko a rokoko zůstávaly přítomny v městské krajině. U nových budov mohla fasáda usilovat o odměřenější řád, s prvky uspořádanými podle pravidelného rytmu. Nešlo o všeobecnou a okamžitou náhradu. Ve stejné čtvrti vedle sebe existovala díla vzniklá v různých stoletích a jediná stavba si mohla zachovat zásahy náležející několika obdobím. Toto vrstvení pomáhá sledovat přechod od neoklasicismu k secesi, aniž bychom si mezi nimi představovali ostré hranice.

Marvuglia a botanická zahrada

Architekt Marvuglia sehrál důležitou roli při prosazování nového jazyka na Sicílii. Mezi jeho díla patří palermské zásahy spojené s Olivellou, San Martino delle Scale, botanickou zahradou a Villou Belmonte all'Acquasanta. Na projektu botanické zahrady se podílel také Francouz Dufourny. Tato rozmanitost programů pomáhá pochopit neoklasicismus za hranicemi formule „návrat k antice“. Architektura pro náboženský život, prostor spojený se studiem rostlin a vila nemají stejné potřeby. Hledání řádu a proporce se musí pokaždé přizpůsobit funkci, poloze a publiku, které místo bude užívat.

Botanická zahrada je obzvláště významným příkladem. Architektura zde vstupuje do vztahu s vědeckým poznáním a s uspořádáním pěstované krajiny. Nejde jen o pohled na fasádu: sledujeme, jak mohou vstup, budova a cesta orientovat toho, kdo prochází územím určeným ke studiu a ochraně rostlin. Tento příklad brání tomu, abychom neoklasicismus chápali jako vkus omezený na oslavné monumenty. Je to jazyk schopný dát formu také institucím a prostorům městského života. Tato místa umožňují pozorovat tyto vztahy v tkáni města.

Palazzata v Messině

V Messině pracoval architekt Giacomo Minutoli na novém návrhu města obráceného k přístavu: Palazzata, zničená zemětřesením v roce 1908, patřila k hledání rozpoznatelného urbánního řádu. Její ztráta připomíná, že významnou část sicilské architektury devatenáctého století je třeba rekonstruovat také prostřednictvím dokumentů a historických snímků. Catania nabízí srovnání s díly osmnáctého století v duchu pozdního baroka: Collegiata, Porta Garibaldi a San Placido jsou spojeny s obdobím Stefana Ittara a s městem obnoveným po zemětřesení v roce 1693. Pohlédneme-li na ně vedle neoklasicistních budov, je zřejmé, že se jazyky nenahrazovaly všude ve stejnou dobu. V blízkých místech mohli dál působit architekti a zadavatelé s odlišným vkusem, každý zaujatý tím, aby dal formu prostorům svého města.

Divadla a sochařství 19. století

Velká palermská divadla konkrétně dokládají přechod k veřejné architektuře devatenáctého století. Giuseppe Damiani Almeyda navrhl Politeama Garibaldi s klasicizujícími a pompejskými odkazy; Giovan Battista Filippo Basile vyhrál soutěž na Teatro Massimo, jež pak dokončil jeho syn Ernesto. Obě budovy odpovídají různým programům a různě využívají odkaz k antice. Nejde jen o sály pro sledování představení: monumentální vstup, průčelí a vztah k náměstím přispívají k obrazu města. Pohlédneme-li na ně v rámci jedné trasy, vidíme, jak se Palermo rozhodlo reprezentovat v století městského rozmachu a svěřilo divadlům také občanskou a symbolickou funkci.

Sochařství sicilského devatenáctého století zahrnuje osobnosti jako Valerio Villareale, Benedetto Civiletti a Antonio Ugo, činné v ne zcela stejných obdobích a jazycích. Sochy, monumenty a dekorativní díla dotvářely náměstí a veřejné budovy a dávaly viditelnou podobu městské paměti. Hudební život zaujímal tytéž městské prostory: Vincenzo Bellini, narozený v Catanii, se stal jedním z nejvýznamnějších jmen italské opery. Spojení s divadly není jen ideální. Tyto budovy nabízely místa pro poslech hudby a svými monumentálními fasádami zároveň vyhlašovaly místo, jež ve městě náleží podívané. Architektura, sochařství a hudba se tak účastnily jedné a téže veřejné kultury, i když sledovaly různé techniky a časy.

Ernesto Basile a secese

Ernesto Basile, syn autora projektu Teatro Massimo, sehrál ústřední roli v palermském období secese. Villa Igea umožňuje vidět proměnu jazyka: projekt se neopírá jen o klasický řád fasády, ale pečuje o vztah mezi objemy, dekorací a prostředími. Rodinná kontinuita mezi oběma Basileovými neznamená kontinuitu stylu. Odpovídá proměně zadavatelů a vkusu mezi koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století, kdy město hledalo formy vhodné také pro rezidence a místa pohostinnosti. Srovnání Teatro Massimo a Villy Igea činí tento přechod viditelným, aniž bychom si představovali ostrý předěl mezi epochami: někteří umělci a staveniště prošli oběma obdobími.

Itinerář mezi neoklasicismem a secesí může začít u palermských děl a poté se otevřít Messině a Catanii. Pro každou zastávku platí stejná otázka: jaký úkol budova měla a jaký obraz města pomáhala vytvářet? Městská brána, divadlo, vila a budova spojená s botanickou zahradou promlouvají k různým publikům. Jejich srovnání ukazuje šíři proměn mezi devatenáctým a dvacátým stoletím a pomáhá vyhnout se vyprávění složenému jen z dat a jmen. Město se stává místem, kde se jazyky setkávají: baroko zůstává viditelné, neoklasicismus přináší nová měřítka a secese otevírá další výrazové možnosti.

Foto: Dedda71 · CC BY-SA 3.0 · Wikimedia Commons